Experti se dlouhodobě shodují v názoru podloženém odbornými fakty, že světelné znečištění negativně ovlivňuje všechny živé organizmy, včetně člověka. Občané ani instituce, natožpak zbylá fauna a flóra, však nemají příliš možností, jak se proti přílišnému a nezdravému světlu bránit. Debata o tom, kterak situaci napravit, se řeší celá desetiletí, mnohdy s hořkými pocity, které zažíval Don Quijote při setkání s větrnými mlýny.
Temným koncem na konci zářivého tunelu mohou být normy vznikající s novelizovaným stavebním zákonem, dotační politika státu, ale také profesní hrdost korporací, které z různých důvodů instalují nejrůznější světelné zdroje – reklamní, na v noci opuštěných parkovištích, liduprázdných ulicích nebo uprostřed přírodních rezervacích. V mnoha jiných případech, kdy naše technická civilizace degraduje kvalitu životního prostředí, se přece již dnes setkáme nejen s pozitivními příklady, ale někdy i soutěživým přístupem kdo přijde s jak velkým příkladem pro druhé.
Přemíra světla ve veřejném prostoru je palčivý problém, jehož řešení je jen a pouze v našich rukou. Pokud se budeme chovat rozumně a najdeme kompromis mezi dopady na faunu a floru, bezpečností, nároky na kvalitu našich pracovních životů po západu Slunce a samozřejmě efektivností, je možné jej vyřešit rychlostí světla. Třeba se někdy dočkáme situace, kdy bude rozumný balanc všech těchto faktorů brán za samozřejmost.