Podporuji Českou cestu do vesmíru. Pokud bychom se po půl století konečně dočkali dalšího astronauta českého původu, nešlo by jen o senzaci. Tato událost by se bezesporu stala iniciačním zážitkem, který přivede mladé, a ještě mladší lidi k zájmu o vědu a techniku. A to je pro naši budoucnost naprosto klíčové.
Bude to drahé? Bude. Ale jsou dvě miliardy, které má stát zhruba desetidenní pobyt Aleše Svobody na oběžné dráze ve výšce čtyři sta kilometrů, skutečně hodně peněz? Jak se to vezme. Statistika říká, že Češi v roce 2023 utratili v hazardních hrách skoro devět set miliard korun (900 000 000 000 Kč) – z toho cca šedesát miliard (60 000 000 000 Kč) byl zisk pro provozovatele kasin a výherních automatů. Alkoholu a tabáku se v České republice prodá za dvě stě miliard korun (200 000 000 000 Kč). Odhaduje se to velmi těžko, ale náklady na následnou léčbu kuřáků dosahují zhruba sto miliard (100 000 000 000 Kč), na léčbu alkoholiků (a s tím souvisejících nemocí) pak asi dvě třetiny této částky (65 000 000 000 Kč).
Jistě lze argumentovat, že jde o soukromé peníze, které si každý může utratit, jak uzná sám za vhodné. Tedy až na tu léčbu. Brzo však nemusí být ani hazardní hry, ani tabák a alkohol (dobře, ten bude asi vždy), ani lékaři, ani zdravotní sestry. Chod světa může drhnout, a nakonec se zastavit.
Faktem je, že zájem o přírodovědné a technické obory klesá. Všechny tyto na první pohled abstraktní, těžké a „nesrozumitelné“ disciplíny přitom mají zásadní dopad na naše každodenní životy. Vědci a technici – nejen teoretičtí, ale i praktičtí – doslova drží tento svět pohromadě. Upřímně, nemám na mysli Průmysl 4.0, Smart Cities a podobná zaklínadla, která využívají nejrůznější zvěstovatelé moderní doby, organizující bezpočet mudrujících konferencí, koncepcí, vizí a strategií. Nemusíme být „mozek“ či Silicon Valley Evropy. I když to by bylo taky príma. My ale potřebujeme špičkové techniky k údržbě každodennosti a vědce k poznání budoucnosti, která je jedinou minulostí, jakou dokážeme sami ovlivnit.
Vím, o čem píšu, věnoval jsem se v letech 1989 až 2001 teoretické fyzice, později fyzikální elektronice a nakonec astrofyzice. Z mých spolužáků a spolužaček (mimochodem dohromady nás na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity bylo v celém ročníku dvanáct) se stali analytici u auditorských firem, správci páteřních počítačových sítích, architekti křemíkových čipů nebo – last but not least – znalí učitelé na středních školách. Samotné studijní matérii, tedy akademické fyzice, se nevěnuje nikdo, všichni jsme se vrhli do praxe.
Takže jak? Chceme, vlastně musíme, rozšířit Dukovany (a časem zřejmě i Temelín). Abychom to dokázali, bude v následujících deseti letech potřeba zhruba 5 tisíc odborníků z různých oblastí – silnoproudu i slaboproudu, jaderných fyziků i techniků, strojařů, chemiků nebo stavařů. Chceme být mekkou v čipových technologiích. Aby se sen stal realitou, jenom na design mikroprocesorů bude třeba 2 tisíce specialistů, u navazujících technologií pak 3 tisíce dalších… V obou případech dvě největší technické univerzity zatím každý rok připraví jen desetinu nezbytných absolventů – část z nich se přitom svému oboru nakonec nevěnuje, další část odejde do zahraničí…
Může žít ve světě, které je on-line, kterým projíždíme autonomními vozidly, jenž expanduje z gravitační jámy planety Země na oběžnou dráhu a ještě dál… Někdo ale musí napsat řídící software, uhlídat jeho férové chování, natáhnout a udržovat datové kabely napříč kontinenty, dohlížet na výrobu elektrické energie. Potřebujeme vědce a techniky pro návrhy i údržbu rozvodů silnoproudu, trakčních vedení nad kolejemi, produktovodů, ve vodárnách připravujících pitnou vodu, ve farmaceutických firmách hledajících nová antibiotika.
Potřebujeme rozumné lidi, kteří rozlouskávají přírodní zákonitosti, postavené nad ty pozemské, a využívají je ku prospěchu všech, aby byl svět stále snesitelnější a pro člověka perspektivnější. Potřebujeme každý rok tisíce přírodovědců i techniků. Možná ještě více. Jasně, za spoustu peněz můžeme u marketingové firmy objednat barvotiskové letáčky a bezesporu vtipné klipy od známých režisérů. Avšak český astronaut, novodobý hrdina, který ukáže, že má smysl na sobě pracovat, vystudovat vysokou školu, naučit se dva cizí jazyky, a ještě být aktivním sportovcem, že tohle všechno má svůj smysl, je nejlepším novodobým maskotem vědy a techniky.
Ti, kteří prožili dětství v šedivých sedmdesátkách, nikdy nezapomenou na Vladimíra Remka promlouvajícího lámanou češtinou z paluby Saljutu 6. Úšklebky si nechejte pro sebe. Kdo tehdy jako školák školou povinný zažil jeho usměvavou tvář šrafovanou chybami černobílého televizního přenosu z odněkud nad našimi hlavami, rozhodl se, že bude jako on. Kosmonaut, který se nebojí nasednout na sud střelného prachu a odpálit se do vesmíru.
Tehdy to byli „jen“ nebojácní vesmírní kovbojové, dnes se k nim přidaly neméně bázlivé ženy, pořád jsou ale kosmonauti vzory esence lidské touhy vydávat se bez bázně a hany do neznáma. Budoucnost totiž patří chytrým, pracovitým, nadaným nebo alespoň cílevědomým.
Proto držím palce Alešovi Svobodovi a jeho české cestě do vesmíru. Právě jeho let do vesmíru bude nad všechny recyklované letáčky, chlebíčkové disputace, vývojové diagramy, instagramové klipy a x-ková moudra. Dost možná se o tom všem rozhodne už během pár měsíců.