Jak známo, můžeme si – nejen – v Senátu Parlamentu ČR říkat, co chceme, ale pravdu má jen a pouze příroda. Její zákonitosti se mj. snaží rozlousknout fyzika – a ve fyzice se můžete zúčastnit největší týmové mezinárodní soutěže Fyziklání, na jejímž zahájení jsem měl tu čest doprovodit předsedu Miloše Vystrčila. Když jsem tak procházel mezi více než tisícovkou soutěžících, zamáčkl jsem slzu nad vzpomínkami na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde jsem více než hodně roků studoval… Skutečně jenom zamáčknul, jelikož se mi už všechno dávno vykouřilo z hlavy. Je však bezva, že tolik mladých kluků a děvčat je na prahu poznání světa a že nebojí se změřit sílu svých neuronových synapsí s ostatními.
Jak těžké Fyziklání bylo? Tady je jeden příklad za všechny: Vítek by si rád ze své studny nabral vodu, ale nechce se mu tahat vědro nahoru. Proto vodu postupně roztáčel, až při úhlové rychlosti ω = 11 rad·s^-1 začala sama téct ze studny. Vítek ví, že hloubka studny (od horního okraje ke dnu) je h = 47 m. Studna má kruhový průřez s poloměrem r_0 = 1,6 m. V jaké výšce (měřeno od dna) byla voda předtím, než ji Vítek roztočil?
