K čemu je pohled na nebe poseté bezpočtem hvězd? Pouhopouhá romantika? Anebo trapná zbytečnost? Každý z nás si asi vzpomene, že navštívil místo, odkud byla vidět Mléčná dráha a odkud zářící stálice přímo vzývaly vydat se tam, někam, do nekonečna.
Možná je to symbol toho, že se vědecko-fantastické příběhy 20. století stávají realitou století jedenadvacátého. Jako mladý přírodovědec a technik, hltající vize o kapesních počítačích, autonomních vozidlech a nebo robotech prohledávajích Sluneční soustavu, jsem nadšený. Realita překonala mé sny. Je to mnohem lepší…
Bohužel, nic není zadarmo. V celé Evropě už nenajdete místo s přirozenou temnotou. Všude jsou stopy více či méně vzdálených měst s jejich pouličními lampami a reklamními billboardy.
A přesto, bylo před nimi až dosud úniku – světelný smog je nepříjemný, možná i vražedný, ale pokud máte hrst bankovek, můžete nasednout na letadlo a vydat se někam, kde to ještě stojí za to… Před desetiletími to byly desítky kilometrů, dnes už tisíce, ale pořád máte ještě šanci…
Budoucnost je ale ještě smutnější. Do vesmíru se vydávají další a další umělé družice. Ne stovky, ale tisíce… dokonce desítky tísíc… lesklé, na nízkých oběžných drahách… Odlesky, prasátka, která na nás budou vrhat, nám bohužel vezmou nerušený pohled na hvězdné nebe. A bude jedno, jestli se díváte z centra města nebo osamoceného ostrova uprostřed oceánu… Budou vidět odevšad…
Je to podobné, jako kdyby vám v každém výhledu na jakýkoliv les stál billboard… anebo budka s wifi…
Bohužel, většina lidí zapomněla, jak krásný je pohled na přirozené, hvězdnaté nebe. Pohled, který inspiroval filozofy, umělce, vědce – po celá tisíciletí. Ten úžas, tu krásu, nic nenahradí, ani sebelepší planetárium. Proboha, dyť je to náhražka! A to říkám jako ředitel Hvězdárny a planetária Brno. Lidi už neví, o co přichází…
Takové jsem měl pocity, když jsem se senátní výpravou navštívil největší infrastrukturní projekty, do kterých se Evropa pustila. Tedy pozorovatelny European Southern Observatory v Chile:
—
Trvalo to 47 let 9 měsíců, 15 dní a 22 hodin, abych zahlédl jednu z nejkrásnějších obloh na světě. Na Cerro Paranal odhadli mé stařecké oči mhv na 6,7 mag. Šajnila Mléčná dráha, se kterou soupeřilo zodiakální světlo, Magellanova mračna byla v triedru ozdobená řadou detailů, létaly meteory, Hellix bylo možné vyhledat jen tak, od pasu… a vycházející Venuše vrhla do prachu pouště Atacama jemný stín vaší postavy, naslouchající vrnění nejúžasnějších strojů na výzkum vesmíru. Jsem tady! Chtěl jsem křičet. Je to úžasný! Miluju astronomii! Miluji vesmír! Už dlouho jsem ten pocit nezažil… Škoda, že se to všechno rozplynulo jako tma na Cerro Paranal.
—
Tohle je prostě postesknutí, že něco končí a už se nevrátí… Žijeme ve vědecko-fantastické době, ale přicházíme o něco, co je nesmírně krásné… Neubráním se nostalgii…